... jinak jsem "úplně normální"!

Vítej drahá sebelítosti

12. října 2009 v 15:43
Jen silou vůle jsem ze sebe vymáčkla slzu, která se mi pak líně skutálela po tváři. Tahle jediná kapka mě dělila od zadušení se vztekem, sebelítostí a odpornou závistí.
Je to smutný, když si člověk přizná, že sám sebe nesnáší. Jo, nemůžu se vystát. Hnusím se představy, že to, co obaluje moji mysl - tělo, prostředí, život - jsem skutečně já. Protože tady uvnitř, hluboko pod tím co je vidět, jsem pěkná baculatá holka s plnými ženskými křivkami a veselou a otevřenou povahou. Pevně doufám, že to "reálné" škaredé a zakyslé já, mě ještě nezadusilo.
Zrovna se zkouším probudit, najít se, prodrat se na povrch. A hrneček s alkoholem je zrádný pomocník. Ať tak či tak, o moc horší už to nebude. Buď si skutečně pobrečím (ale v to moc nevěřím) nebo se zas o kousíček víc zatvrdím a zahořknu.
Skoro se nenávidím za to, že s tím nic nedělám. Nemám sílu, odhodlání ani pevnou vůli ke změně. Pořád čekám na zázrak a mám zlost na osud, že nepřichází.
To pravé vnitřní já je ale optimista, věří, že přijde lepší budoucnost. Proto nesmím připustit, abych se zadusila. Nesmím se otrávit vlastním jedem... kterého je zas o slzu míň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 erika erika | 14. října 2009 v 10:33 | Reagovat

Jedna má kolegyně prohlásila "A ze všeho nejhorší je začít se litovat". Vím že to teď vyzní blbě.
A nevím, kde se hledá záplata na dušebol, ale věřím, že  to nějak rozsekneš, protože já mám radši veselou Varanici!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama